Amadinu Gouldové objevil a popsal anglický cestovatel a ornitolog John Gould a pojmenoval ji Amadina gouldiae, jak už jsme si řekli. Také jsme se seznámili s biotopem guld. Životním prostředím je dán i rámec jejího chovu. Navíc pro svoje mimořádně „exotické“ zbarvení je mezi chovateli velmi oblíbena. Do Evropy byla poprvé dovezena červeno a černohlavá forma někdy kolem roku 1887. Žlutohlaví ptáci došli poprvé v r. 1915.
Velmi úspěšným chovatelem byl Angličan P. W. Teague. Sestavil jedinečný chovný kmen a v letech 1930-1946 je od – choval ve 24 generacích.
Pokud se ptáci dopravovali do Evropy lodní dopravou, byly velké ztráty, protože dlouho trvající cesta ptáky vysílila. Po zavedení leteckých dovozů se situace výrazně zlepšila stejně, jako kvalita ptáků. Od roku 1963, kdy byl zakázán vývoz z Austrálie, pochází většina ptáků z japonských odchoven, kde byli ptáci odchováváni pomocí japonských chůviček. V současné době jsou stavy amadiny Gouldové stabilní a odchovy probíhají většinou pod vlastními rodiči celkem bez problémů.
Amadiny Gouldové jsou citlivé na transport, kdy se mohou dostavit alimentární potíže, jako důsledek transportního stresu. V tomto ohledu je tomuto druhu potřebné věnovat určitou pozornost. U amadin Gouldové byl vícekrát diagnostikován i polyomavirus či cirkovirus, nejedná se ale o běžné infekce. Velmi závažným faktorem v jejich chovu je otázka krmiv a krmení. Především čistota krmení je pro úspěšný chov i odchov nutná. I v přírodě ohrozila „prskavka“ divokou populaci. Právě znečištěné krmivo (prach) je největším zdrojem původců tohoto onemocnění – roztočů. Velký význam má i biologická hodnota krmné dávky a způsob krmení. Samotná technologie chovu amadin Gouldové není nikterak náročná. Vzhledem k jejich nárokům na mikroklima se jedná o klasický „panelákový“ druh astrildovitého ptáka. Pokud tedy chovatel dodržuje určité podmínky, je jejich chov celkem jednoduchou záležitostí.
